Hudba

Členové:David Gahan
               Martin Gore
               Andrew Fletcher

V roce 1980 se v anglickém městě Basildonu sešla trojka Vince Clarke, Martin Gore a Andrew Fletcher, aby společně založila kapelu. Pánové (vlastně tehdy spíš ještě kluci) si zvolili název Composition Of Sound. O rok později se k nim přidal zpěvák David Gahan, který formaci přejmenoval na Depeche Mode, což byl název módního časopisu. Čtveřice začala společně zkoušet první skladby, které skládal talentovaný Vince Clarke. Ještě téhož roku se Depeche Mode dočkali debutového alba Speak & Spell, z něhož pochází i první hit Just Can´t Get Enough. Z dnešního pohledu zní deska poměrně úsměvně. Obsahuje rozjásané a hitové písničky s jednoduchoučkými refrény, ideální tak pro poskakování na diskotéce. Týká se to hlavně skladeb I Sometimes Wish I Was Dead či What´s Your Name.

Podařilo se v případě třetí kolekce Construction Time Again. To už se v řadách kapely nacházel šikovný aranžér a muzikant Alan Wilder. Jeho příchodem dostali Depeche Mode definitivní podobu a deska pak definitivně dokázala, že máme co dělat s opravdu svébytnou a originální kapelou. Dá se říci, že jde o první plnohodnotné album DM, zvukově vynalézavé, barevné, kompozičně strhující a navíc nepodléhající zubu času, neboť mu lze bez problémů naslouchat i dnes. Přidejte skvělý hit Everything Counts a máte hotovou kapelu.

Celosvětový a mnohdy až hysterický kult Depeche Mode byl odstartován. Členové kapely se oblékli do černé kůže, pečlivě si upravili účesy (hlavně Gore byl na módní výstřelky) a superchytlavá image byla na světě. Rázem měli po celém světě nespočet klonů, kteří se snažili ze všech sil vypadat jako David Gahan. Ve vzhledu DM se snoubila zhrzená romantika, melancholie a trocha nezbytné rebelie, což zabralo dokonale.

Zřejmě to byla jen specialita tehdejšího Československa, neboť mi není známo, že by i fanoušci v okolních zemích jednali podobným způsobem. Sama kapela o ničem podobném rovněž neměla tušení. Jistě už je vám jasné, oč jde. Osmdesátá léta v ČSSR přinesla mimo jiné dva naprosto nesmiřitelné tábory fanoušků - "depešáky" a "metalisty", tedy zapřísáhlé milovníky čtveřice v černém na jedné straně a onášivkované a dlouhovlasé vyznavače metalu na straně druhé. Jedni pořvávali na druhé, že "jejich" muzika je šrot. Depešáci prohlašovali, že metal je bohapustý randál pro umaštěné idioty z vesnice, a druhý tábor naopak posměšně tvrdil, že DM je přeslazená a umělá záležitost pro malé děti. Dlužno podotknout, že metalisti měli výhodu, neb si mohli vzít na pomoc nepřeberné množství svých kapel. Depešáci měli jen tu jednu, což v podstatě přetrvalo dodnes. Je vůbec komické, že někteří opravdu přesvědčení fandové basildonských neuznávají a neposlouchají nic jiného a sveřepě prohlašují, že DM je nejlepší kapela světa. Jistě, úlohu této kapely ve formování elektronické hudby zpochybnit nelze, ale takových bylo mnohem víc. Snad za takovým zbožněním opravdu stojí propracovaná image, v níž se však DM někdy možná až moc zhlíželi. Přiznejme si však, že jim to vycházelo dokonale.

V roce 1985 se Martin Gore načas přestěhoval do Berlína a právě v tomto chladném a průmyslovém městě vzniklo další album Depeche Mode, které neslo název Black Celebration. Kromě titulní hymny nabídlo jednu z vůbec nejzdařilejších skladeb kapely, monumentální Stripped, dále baladu Sometimes, což bylo jakési pokračování Somebody z minulé kolekce, a další trefy do černého. Osobně mám nejraději nenápadnou, o to víc však uchvacující Here Is The House. Oproti předchozímu albu zjemnili a soustředili se spíše na podmanivou atmosféru, což se jim podařilo. Snad na tom má zásluhu i Berlín, neboť toto město přitahuje muzikanty jako magnet. Vzpomeňme jenom Nicka Cavea a Davida Bowieho.

Zhruba v té době se ke kapele připojila jedna veledůležitá postava, fotograf Anton Corbijn, který si vzal na starost vizuální propagaci DM. Jeho výtečné černobílé fotografie, obaly desek a hlavně videoklipy se staly nedílnou součástí stále se rozšiřujícího kultu syntezátorové čtveřice.

Kapela nepolevila ve vydávání alb a rok po Black Celebration přišla se syrovou a chladnou deskou Music For The Masses. Skladby Behind The Wheel, Little 15 či Strangelove jen potvrdily nevysychající kompoziční pramen Martina Gorea, byť nešlo o tak soudržnou sbírku, jakou bylo třeba Some Great Reward. Depeche Mode se vydali na turné (v jehož rámci zavítali i do Prahy) a následně vydali živé dvojalbum 101, které představuje jakési koncertní best of. Nechápete-li, proč kapela, v níž tři lidé hrají na syntezátory a jeden zpívá, vydává živák, poslechněte si jej. Tak strhující atmosférou a energií se totiž může pyšnit jen málo koncertních záznamů.

Kapela jako by sama cítila, že už je jí striktně klávesový zvuk proti srsti a rozhodla se trochu zaexperimentovat. Výsledkem byla skladba Personal Jesus s výraznou kytarovou linkou a album Violator, které představuje to nejlepší, co DM kdy vyprodukovali. Vyrovnaná kolekce, z níž kromě Personal Jesus ční ještě dodnes mocně obehrávaný hit Enjoy The Silence nebo Policy Of Truth. Ale vyzdvihnout se dá prakticky každá položka. Navíc nelze nepřipomenout úžasný klip právě k Personal Jesus, který má na svědomí zmíněný Anton Corbijn. "Image neimage," řekl si zřejmě a milé Depeche Mode navlékl do kovbojských obleků a umístil je do jakéhosi zapadlého hampýzu. Výsledek je vpravdě nezapomenutelný.

Nejnovější skupinové album Exciter vyšlo v roce 2001, a jak už je u DM tradicí, obsahuje několik prvotřídních skladeb, ale také vycpávky v podobě zbytečných instrumentálek. Kdepak, přitažlivost této trojky spočívá přece jenom v silných a chytlavých písničkách.